úterý 4. ledna 2011

ŽIVOT V KUFRU

Jaké to je žít v jednom zavazadle? Zvláštní, odlehčující, skličující, paranoidní, či zábavné, šťastné občas i pošetilé... a mnoho dalších přídavných jmen. Záleží na člověku a také na zavazadle:)

Skončily Vánoce a už zase všichni zajíždíme do normálních kolejí. Autobus nás vyhodil před školou, řidiči nám vyndali kufry, otočili autobus a v klidu si odjeli zpátky domů, do Česka.
A tady začíná nová kapitola, je rok 2011 a s nedočkavostí malého dítěte všichni čekáme jak se vyvine!

Ale předtím než budu nahlížet do budoucnosti, se vrátím zpět. V prosinci na Carnotu napadl sníh, bylo tu tak 10 až 15 čísel sněhu a pro Francii to byla národní katastrofa:) Nejezdily autobusy, rušili vlaky a o letadlech nemluvě. Všichni Češi se zatajeným dechem pozorovali každý večer počasí a ujišťovali se, že na Vánoce odjedou, ať už jakýmkoliv dopravním prostředkem, domů. Připomínalo to noční bojovou hru, o které nevíte předem jak skončí. Z Čech k nám také přicházely zprávy o tom, že jsou všude opravdové kalamity, a že Ruzyně je zavřená. Panika, stres a duševní podpora, kterou se všichni udržovali v klidu už od začátku prosince: odjezd domů na prázdniny, se pomalu, ale jistě hroutila do dalekých hlubin zapomnění. Teď to zní jako vyprávění nejhoršího trestného činu, ale zas tak dramatické to nebylo:) Z pařížského CDG jsme odletěli s 3 hodinovým zpožděním, do Prahy jsme dorazili ve 2 hodiny ráno. Bylo -10°C a člověk si neviděl na špičku nosu, vystoupila jsem z letadla, nasadila si teplou a poměrně dost neobvyklou čepici a vyrazila jsem pro zavazadlo. Když jsem tam dorazila, tak tam stáli lidi v žabkách, v kloboucích a slunečních brýlích. Obrazovka u které stáli ukazovala: ZAVAZADLA Z MADRIDU, tak jsem si oddychla. Bála jsem se, že jsem se během letu pomátla. A když jsem tak procházela kolem nich, tak mi jeden pán v jasně růžovém tričku vyrazil dech otázkou: "Vy jste snad přiletěla z Aljašky!?!" Když si to teď zpětně vybavím v hlavě, tak jsem tak opravdu musela vypadat:) No hlavně, že jsem byla už v Čechách, ať už jsem letěla odkudkoliv...

Vánoční pohoda, zdobení stromečku, pečení a ujídání cukroví, celkově užívání prázdnin uteklo příliš rychle, ale bylo to všechno kouzelné. Den před odjezdem jsem zoufale všechny věci připravila před kufr a nebyla jsem schopná si sbalit. Tento úkol vyhrála moje mamčinka:)

Návrat na Carnot byl doprovázen teplým větrem a jarním počasím, které na nás čekalo. Z minusových teplot, jsme přešli k 10°. Sychravo, a občas svítící slunce, ale způsobilo přemnožení nemocí na Carnotu, takže si člověk o hodině přišel jako na plicním v nemocnici, jelikož Francouzi, když jsou nemocní, tak zásadně nezůstávají doma a chodí do školy! Tak pak ten, kdo nedostane žádné buchcání, pofrkávání, či antibiotika je vítěz. Zatím vítězím, ale nevím na jak dlouho, pač po holčičím intru koluje angína, chřipka, škrábání v krku a rýma....
Viry a bacily kam člověk jen pohlédne! Až se ze mě taky stane jeden, tak pak po vzoru Kafky napíšu knihu o proměně:)